Kam chodily naše prapraprapraprababičky na záchod?

V dějepise nás učili, ve kterém roce proběhla ta či ona bitva, kdy zemřel ten a ten panovník a jakou politiku zastával. Samé nezáživné věci. Mně ale vždycky spíše zajímalo, jak lidé žili, co jedli, jak prožívali svoje emoce, zda byli šťastní a co si vlastně mysleli o životě. A taky mě zajímalo, kam chodili na záchod.

Pověstná čeladenská kadibudka „u Botanika", foto: Jarmila Svrčková

Jak vůbec naši předkové řešili hygienu a takové ty ryze intimní záležitosti? Kam chodili vykonávat svoji potřebu? Čím si utírali své poddané či vznešené zadky? Takové středověké latríny a překypující nočníky vylévané z oken rovnou na ulici, to muselo být něco! A ten smrad! 

Starověk se považuje za dobu, kdy lidé dbali na čistotu, navštěvovali lázně a věnovali se pěstění těla, naopak středověk za období špíny a moru, kdy se smrduté obsahy nočníků vylévaly přímo na ulici. Lidé se zřejmě nestyděli vykonávat přirozené potřeby jeden před druhým, vždyť i za doprovodu party pověřených svědků souložili. Takový král to asi neměl zrovna jednoduché, pokud si vyloženě neliboval v exhibicionismu, na jeho intimitu totiž dohlížely mraky způsobilých osob a nikdy ho nikdo nenechal o samotě, aby ho snad náhodou někdo v nestřežené chvíli nepřipravil o život.

I na latríně se dá přijít o život

Mohlo by se zdát, že záchod je zcela bezpečné místo, kam se člověk může zašít a v poklidu rozjímat, jenomže právě proto se v historii na onom místě odehrálo už několik vražd. Pokud bylo potřeba někoho zbavit života, nabízela se možnost využít právě jeho největší bezbrannosti a chvíle, kdy je osamocen a vůbec útok nečeká. Právě český kníže Jaromír přišel o život dosti potupným způsobem, když ho vrah překvapil na latríně a proklál oštěpem, jakoby už nestačilo, že byl dříve připraven o svou mužnost i o zrak.

Nedávno jsem byla na návštěvě jednoho úžasného hradu a mohla jsem si prohlédnout historické záchody, ten původní byl vybudován jako velmi hluboká díra, která vedla až ven, odkud se klidně mohl útočník vyšplhat nahoru a dostat se tak dovnitř a překvapit člověka právě vykonávajícího potřebu jaksi přímo zespodu. Proto se do jámy na obranu proti vetřelcům vkládaly zábrany, které znemožňovaly útočníkovi proniknout až do hradu. 

Běžně se používaly nočníky, které se skladovaly pod postelí a vylévaly do hradního příkopu, kam zpravidla vedlo i vyústění královské latríny, tak zvaného prevétu anebo staročesky řečeno výsernice. Prevét byl také často umísťován do výklenku ve zdech. Používaly se i jakési přenosné stolice, které měly dřevěnou konstrukci k usednutí a vyjímatelnou keramickou nádobu, do které se vykonávala potřeba. Nočníky nebo přenosné stolice se brávaly s sebou i na cesty. Zhruba od 13. století se ve městech začaly objevovat jakési první odpadní jímky, na venkově se vždy a za všech okolností používaly kadibudky, pokud se nechodilo rovnou na hnojiště nebo do lesa. 

Splachovací záchod pochází už z konce 18. století

První splachovací záchod byl vyroben v roce 1775 dle návrhu londýnského hodináře Alexandra Cummingse, který si jej nechal patentovat. V té době byly používané i přenosné klozety se zásobníkem písku či popelu v poklopu anebo přenosné splachovací toalety s nádrží, kam se ručně nalévala voda. Často se využívaly na cestách, zejména v kočárech.

Klasické splachovací záchody se pak běžně začaly objevovat a šířit někdy od konce 19. století, i když v chudších rodinách na venkově se ještě dlouho chodilo vykonávat potřebu ven, mimo obytnou budovu. Suché dřevěné záchody, tak zvané kadibudky se stavěly buď samostatně anebo byly součástí hospodářských budov. Ono je to totiž skvělé hnojení, to by měl každý ekologický farmář vědět.

V dnešní době vznikají ekologické toalety, které zpracovávají a kompostují svůj obsah tak, aby byl co nejvíce ekologicky odbouratelný a nedocházelo k zamořování pitné vody výkaly. Zkrátka a dobře, je třeba prdět šetrně a s co největším ohledem na přírodu. Není to tak dávno, co se mě dcera ptala, proč máme tak zašlou záchodovou mísu, když jinde nalezla zářivou čistotu s briliantovým leskem, odvětila jsem stručně a věcně, že chemické přípravky u nás doma nemají šanci a jala se naši výsernici vydrhnout rozkrojeným citronem. 

Je libo kousek toaletního papíru?

Čím si naši předkové utírali zadky? Toť otázka. První toaletní papír se prý objevil v Číně už někdy v 6. století př. n. l. Spolu s vynálezem splachovacího WC se v druhé polovině 19. století objevil i toaletní papír, který pak pěkně poputoval z Ameriky do Evropy. Do té doby se používalo všechno možné, například sláma, různé útržky látek, listy rostlin, větvičky, mechy, ledacos jiného a dokonce i obroušené dřevo. V pozdější době i novinový papír, který však často ucpával záchodové mísy a tak se spíše přeorientoval na balení dámských vložek a ukládal se do odpadkových košů. Ve východních, zejména hinduistických či muslimských komunitách se tradičně používala k očistě pozadí levá ruka, ta pravá držela prvenství v přijímání potravy a zdravení, hlavně aby se to nepopletlo. 

Když jsem naposledy navštívila svého kamaráda a kochala se jeho nádherně rozkvetlou zahradou, přepadlo mě volání přírody a byla jsem nucena zastavit se v jeho kadibudce. Překvapilo mě, že jsem tam namísto toaletního papíru objevila jakési obrovské chlupaté listy. Lopuchy to nebyly. Když jsem se ho posléze ptala, co to má za originální toaletní papír, dostala jsem odpověď, že se jedná o Hovnorylky (jihočesky) nebo též řiťomazky (poprvé prý je použil lejní pan Kolomazník z Dolního Dupova, to když sakroval a divil se, když se mu už potřetí protrhly). 

Pohrozila jsem mu, ať si ze mě nedělá legraci, že to všechno napíšu do Pravého domácího časopisu, leč on pokračoval s výkladem: O prvenství se léta přel s bratrem Bobkem z kláštera v Kejdě, jak praví Dolnodupovské anály. Kolomazník se tak divil trojnásob, jednak že jsou listy tak hebké, podruhé, když se protrhly a potřetí, když Bobek spor u soudu vyhrál, což podle něj posral. Odtud prý název divizna, jak praví jedna z legend. Na závěr mi popřál hebké sraní, nezbývá mi než vám popřát to samé a pokud by vám někdy došel toaletní papír, sežeňte si chundelaté listy divizny a nedivte se… 

Psáno pro Pravý domácí časopis v roce 2014

Autor článku: Taťána Kročková